One of the most ice-cold days in my life.

Tak jsme jako velká a šťastná rodina vyrazili na lyže. Nejen my čtyři, ale i teta, strýc, sestřenice, bratranec, babička a dědeček. Jako obvykle, bylo nás všude plno. Babička napekla koláčky (ne, že bych si stěžovala, ale přece jenom... koláčky? Na lyže? Ehm!), dědeček řval přes celý svah "Barborko, obloučky!" a matka si polila mobil slivovicí. Nevím, k čemu jim tam byla... ale čajíkem od babičky jsem nepohrdla. :) Jsme to ale zvláštní rodina... Zajímalo by mě, kde takový servis, jako nošení čaje, zapínání lyžáků a odhrnování vlasů z očí, seženu na lyžáku.
Po dvou hodinách nekonečných stání v řadě na vlek jsem se, celá promrzlá a rozcuchaná, konečně najedla alespoň těch koláčků, které mi musel strkat do pusy děda, protože jsem měla tak zmrzlé ruce, ač jsem měla rukavice, že sama jsem to nezvládla. No lyžák bude boj.
Na chatě jsem strávila 70% času ležením na posteli a neustálého poslouchání Beyoncé a jejího Experience (vřele doporučuji!), potom jezením a hraním Monopoly s bratrancem. Ne, že by nás to nějak bavilo, ale seděla jsem zády ke krbu a to mé bolavé páteři jen a jen prospělo.
Už začínám balit na lyžák, no, abych řekla pravdu, tak jsem akorát vytáhla mikinu a druhé rukavice, ale všechno má svůj čas a já to balení rozhodně nechci uspěchat! ;)

mějte se hezky a sežeňte si servismana na svah,
alie

There's nothing else I can say, eh eh!

Tak tahle písnička se mi honí hlavou už asi tři dny v kuse. Rodiče mě časují slovy jako "puberťačka", "tele" a podobnými, ale co nadělám, mně se prostě líbí! Eh, eh!
Zase jsem obletěla obchody, jen ty nejdůležitější, i když jsem, jak jinak, nic nekoupila. Až ve sportu, kam mě normálně nikdo nespatří, jsem (maminka :D) nechala téměř dva tisíce. No, lyžák se nám dost prodraží. Ale! Mám úžasnou a dokonalou čepici a nahoře... má bambulku! Je úplně rozkošná a já, jen co jsem ji viděla ležet na stojanu, věděla jsem, že je to láska minimálně pro letošní sezónu.
 V HMku jsem si zase zkoušela dokonalé šaty, které mi ovšem maminka odmítla koupit... Přitom šup do legín, kožaček a kabátu... No, ale velké holky nepláčou, takže i já to beru statečně a jen tak nějaké šaty, které sice byly dokonalé, ale asi ne pro mě, mě přece nerozhodí!
Jak jsem se zmínila, přípravy na lyžařský kurz ve Velkých Karlovicích vrcholí v plném proudu. Konečně mám doma běžky (ne, že bych po nich nějak extra toužila, neumím na nich, ani se mi na nich nechce jen 12km štreka, ale zase nemůžu vybočovat z davu mých spolužáků), pod příslibem, že ho nezničím, mi byl i půjčen batoh, pohorky jsou nažhavené na to, abych šlapala Ostravou (no dobře, asi jen půl kiláku, ale ...) s lyžema, běžkama, dvěma taškama a celou mnou, ale nic mi nezkazí to těšení.
Taky čekám na svou objednávku z Avonu. Už aby byla tady.

víte, že mě milujete :D
(ano, četla a sledovala jsem opět gossip girl)

alie

Winter, winter, winter!

Opravdu nesnáším zdější podnebí. Zima, sníh, déšť, led a další nepříjemnosti všedního života zapříčinily, že opět mám strach jen vyjít před barák, případně do obchodu a to opravdu jen projdu kolem pár paneláků. Bojím se, že jednou mi jazyk přimrzne k patru, upadnou mi uši, zmrznou vlasy a to všechno jen proto, že nemám ráda zimu a zima mi to teď vrací. Mrcha jedna prokletá. Děkuju bohu za každé nové odpoledne, kdy nemusím do školy, můžu být doma, zalezlá u topení a prohlížet si nový Avon místo učebnic (mimochodem, ty slevy jsou vážně úžasné!) a nemusím nikam ven. Než bych se oblékla, než bych se učesala, namalovala... No fuj! Ovšem do školy i klavíru musím (i když poslední dobou se tomu klavíru zdárně vyhýbám). Čas doma si krátím sledováním Gossip girl, nebo HIMYM, kterým jsem opět přišla na chuť. I když mám pocit, že mě nikdy neopustila, protože Haaave you met Ted? se prostě neokouká.
Zrovna se mi načetl další díl GG na iserialy.sk, tak vás opouštím a jdu se dívat. ;)

xoxo,
A.

I gotta feeling, that yesterday night was a good night.

Včerejší večer byl ve znamení tance. Kamarádka měla závěrečnou v tanečních a tak jsme si řekli, že se na ni půjeme podívat, co se vlastně za ty týdny jistě tvrdého tréninku naučila. Předně bych vás všechny chtěla upozornit, že nejsem odborník na všechny tanečky, takže popisy "šláp šláp" opravdu znamenají tance. O:)
Už od středy ráno jsem byla natěšená jak sob o Vánocích. Oblečení bylo vybráno (tmavě modrá halenka a dlooooooouhé tmavě šedé kalhoty), peníze v kabelce, nohy nažhavené na tanec, ruce k tleskání. Jako klasicky - nestíhala jsem. Je to u mě naprosto běžné, že nikam nepřijdu včas a ti co mě znají, tak vědí. Kolem půl páté jsem dorazila k Adélce, která si mě vzala do parády a udělala ze mě člověka. Aspoň, že tak :D. U ní jsem strávila asi hodinu a půl, během kterého mi malý Adam naprosto změnil plány do budoucna - a to jít na paní učitelku. Ano, stačilo se s ním pokusit udělat jednu naprosto stupidní úlohu a bylo jasno. No, ale zpátky k závěrečné.
Do Akordu jsme dorazily, jakožto správné hvězdy, pár minut po začátku. Čekal tam na nás už Dong v kvádru, Lucie v šatech a já jsem z hrůzou zjistila, že jsem asi opravdu jediné děvče v kalhotech. Jenže vezměte si s mýma nohama sukni, že ano.
Svůj první tanec jsem věnovala komu jinému, než právě Lucii. Zaskotačily jsme si při jivu, který mi naprosto nejde :D. Druhý tanec byl s Adélkou, taky jive, jelikož žádný jiný kromě macareny nezvládám :D, ovšem s tou nám to šo podstatně hůř. Na parketě nám to perfektně klouzalo, zarývala mi nehty do ruky a neuměla otočky. Já byla neustále mimo rytmus (moje slabina), takže jsme pro okolní publikum musely být opravdovou atrakcí. No, ono by stačilo, kdybychom se vlastně postavily vedle sebe :D.
O přestávce probíhalo focení. Opět jsme byli k smíchu, jediná skupinka, která na osvětleném! parketě dělala různé pózy (že, Vašku). Všichni si tam poklidně seděli a jen my dělali to, co nemáme. Seznámení s ostatníma ("To je Michal." "Já jsem Rádio." :D:D)
 A poslední tanec večera byl... (teď to přijde :D)... prostě tanec, kdy stojí lidi na pódiu a my tančili podle nich. (dopsáno prvního dubna: Jmenuje se Maročan! :D) U toho jsme se s Aďou dokonale pobavily, malej a velkej, jak jinak :D. Potom proběhlo vyhlášení vítězů a bohužel v devět hodin odjezd domů. :(
Bylo to ale moc fajn, plno hlášek, které si budem pamatovat :D. "Na to se napiju!", s Adél jsme chtěly na polku tančit a tleskat jako Růžičková ve Slunce seno, Dong, který nás učil vietnamsky... :D
Takže vám chci moc poděkovat za příjemné tři (Adélce za čtyři a půl :D) hodiny, kdy jsem se zase trochu vrátila do společnosti. :) Návrat domů neproběhl sice nejlépe, ne kvůli rodičům, kterým jsem musela slíbit, že žádný alkohol (a dodržela jsem to!), ale z jiných důvodů ...

A dnes? Ještě, že jsme měli školu jen do 12.20, jinak by mě asi kleplo. Cestou domů jsem si pustila Pixie Lott a byla jsem ráda, že jsem ráda :D. Teď jdu na pitomý projekt do francouzštiny, opravdu jsem velice nadšená! Pak děják a pak spát. :D

Mějte se,
A.

I'm back. Forever, I promise.

Hey, guys!

Převracíte oči a říkáte si "zase se snaží"? Při kliknutí na adresu blogu jste čekali černou stránku a ani v nejmenším jste nedoufali, že tady něco naleznete? Chyba!
Po padesáti pěti a půl pokusech jsem zase tady, v plné své síle a kráse, se snahou konečně psát a neskončit to, tak jako už na tolika místech předtím. Při procházení blogů pokaždé obdivuji tu výdrž autora psát i několik článků denně (i když takovou aktivitu ode mě nečekejte, to se opravdu nebojte), nebo se potencionálním čtenářům vůbec ozvat. Taková jsem nikdy nebyla, ač jsem se snažila. Neustálá změna designů, mazání článků... divím se, že jsem na to měla čas. Nejspíš za to mluví i mé vysvěčení, které už mám spočitané a jehož celkový součet nebude nijak lichotivý, i když se teda říká "čím víc, tím líp". Aspoň už víme, že to neplatí ve všem.
Za pár dnů se uzavřou známky a my konečně budeme mít možnost začít znova tak, jak si říkáme každý rok. Skupiny na facebooku mluví za vše, "Příští pololetí se vážně budu učit", a jiné. I já jsem si řekla, že proč si nezkusit být jedno pololetí šprtkou a být připravená na každou, opravdu každou písemku. A milovaný papá dal i celkem slušnou motivaci - zrcadlovku Nikon D3000, pokud budu mít vyznamenání. Když se to (a hlavně cenu) dozvěděla maminka, málem jsme volali rychlou. Pak ale usoudila, že já na vyznamenání nemám a tak se zase uklidnila a mohla dál slavit strýcovy narozeniny. Ale já vám všem ukážu. Druhé pololetí školního roku 2009/2010 bude jen a jen moje!
Takže pro vás všechny, kteří chcete začít znova a lépe než tenhle půlrok - fandím vám a jedu v tom s vámi!

Vaše A.